Na pohyb života reagujeme podle zkušeností, které jsme časem nabrali a máme je hluboko v podvědomí. Sice neseme důstojné označení, které o nás coby lidských bytostech říká, že jsme homo sapiens, ale naše "moudrost" bývá často jenom ve zkratkách uvízlá zkušenost, co je kdesi hluboko v nás. Tato zkušenost za podpory emocí se dere ven a spíše nese znaky bezmyšlenkového pnutí. Je nepříjemné si připustit, že naše postoje a duchovní stav ovlivňuje celá řada faktorů, které si mnohdy vůbec neuvědomujeme. Duše je propojená s tělem. Zažívání a prožívání je spojitá nádoba, které ne vždy rozumíme s patřičnou moudrostí a prozíravostí. Naše vnímání života bývá zrádné a "Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná?" (Jr 17,9)
Najít prostor a čas pro "duchovní obnovu a posilu" bývá pro nás složité. Pochopit úskoky srdce je samo o sobě vždy náročnou disciplínou. Těžce se nám lidem hledá odpověď na tu největší a nejzákladnější teologickou otázku, kterou slavný jezuitský kněz a psychoterapeut Anthony de Mello shrnul do otázky: "Víš, kdo jsi?"
Víš to skutečně, sestro a bratře? Víš to, kdo jsi? Abychom nad těmito otázkami mohli rozjímat, potřebujeme se nejdříve vidět s odstupem. Nastavit sami sobě zrcadlo. Takové zrcadlo, abychom se poznali, rozuměli sobě i světu a obraz nebyl pokřiven. Často sami před sebou uhýbáme - naše lidské srdce umí být velmi úskočné. Nechceme vidět kdo, jací jsme a jací bychom měli být. Omlouváme se, nalháváme si, vidíme se v lepším či horším světle. Nejsme pravdiví k sobě samým, protože to je ta největší a nejtěžší práce - být k sobě pravdiví.
Jen díky své víře, můžeme znova a znova poznávat, jak nám s odpovědí, "kdo jsme" pomáhá v pravdě a lásce náš Bratr a Pán Ježíš. A kdo je On? Ježíš při svém křtu u Jordánu viděl nebesa rozevřená a slyšel hlas z nebe: "Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil." (Marek 9,11) Ostatní evangelia popisují onu událost v detailech každé jinak. Úsporný Marek ale příliš nepotřebuje, aby své čtenáře přivedl k dějišti velké události. Když čteme jeho evangelium, zdá se, že rozevřené nebe a hlas viděl a slyšel pouze Ježíš. My lidé stojíme stále před rozevřeným světem, ne pod rozevřeným nebem. Stále po nás svět něco vyžaduje. Volá na nás, abychom rozhodovali a viděli očima pozemských měřítek. Sestupuje na nás duch doby, co nemá podobu holubice, ale všerůznou. Je dobré, když si dopřejeme poodstoupení od běžných starostí. Klást si před sebe Písmo a modlit se, je po staletí vyzkoušený způsob nastavení si dobrého zrcadla. Tak i k nám promlouvá nebe, Duch svatý, který tříbí naše zkušenosti a vzpomínky. Nemusíme projít žádným tajemným rituálem, jen ztišení nad Biblí umožňuje vnímat, kdo jsme. Ježíš u Jordánu slyšel o svém vyvolení a to, že je milovaným synem. Také i my, sestro, bratře, smíme cítit své vyvolení. Duchovní sounáležitost s Bratrem Ježíšem, která nás neodděluje od ostatních lidí, ale naopak spojuje. Svou vírou vidíme, slyšíme o spojení mezi námi a naším nebeským Otcem.