OSOBNOST MISTRA JANA
Ať již reformátor, mučedník, světec české reformace nebo pozdní, druhý život Jana z Husince v 19. a 20. století – Jan Hus je důležitou postavou našich dějin. Pro církev však platí závazek se i s jeho učením a životem vyrovnat. Hus se snaží církev, nejenom své doby, vrátit na správnou cestu opíraje se o evangelium. Hus se vrací se k pojetí Boží svrchovanosti jako základní autority pro každého křesťana. Staví proti sobě evangelijní zákon a na straně druhé některé lidské zákony a tradice. Hus neodmítá instituci církve jako takovou. Problematizuje ospravedlnění člověka a mluví o mezích církevního úřadu vzhledem ke spáse, odkazuje na nepodmíněnou a svrchovanou Boží autoritu. Pro Husa je církev společenstvím, povolaným Bohem. Společenstvím působícím v tomto reálném světě a o Bohu svědčícím.
Jan Hus je důležitou postavou našich dějin. Vnímáme jej často nikoliv jako člověka „z masa a kostí“, ale jako symbol. Neživý, umrtvený, zakletý do magie našich ujařmujících hodnotících soudů. Pro mnohé zůstal Hus reformátorem, mučedníkem, „světcem“ české reformace, pro jiné je stále kacířem, bludařem, ješitným malým „rektůrkem“, který se domníval, že z pozice SVÉ pravdy utluče argumenty zástupce všeho křesťanstva, kteří se sešli na koncilu v Kostnici. Jsou tu i ti, kteří jej hodnotí pohledem tzv. druhého života, tedy prizmatem pohledu jeho stoupenců nebo odpůrců.
Jan Hus o sobě mluvil málo. Věren duchu doby, v níž měly být dějiny jedince, jeho rodiny, jeho přátel vždy vnímány prostřednictvím vertikály, k níž se vztahuje. Bůh, církev, národ jsou nesmrtelné. Jedinec je do jisté míry podružný. Přesto Hus tu a tam utrousil poznámku, která jej ukazuje jako člověka, který se reformátorem nezrodil, ale stal. Jistě na tom měla podíl jeho zbožná matka, která jej v dětství doprovázela na jeho cestě z Husince do Prachatic a vedla jej k tomu, aby na cestě sedmkráte poklekl a pomodlil se.
Kdo mladému chlapci z chudé rodiny platil univerzitní studia v Praze, také nevíme. Stipendium mu však nezaručilo, že bude vždy sytý. Sám uvádí, že zpívával na kůru, ale občas se nedočkal ze strany správce kostela ani peněz, ani obyčejného hrachu. Chléb pro něj zůstával vždy vzácným darem Božím, a když jej bylo skutečně málo, uhnětl z chlebové střídy lžíci a tou pomalu ujídal hrách, aby mu jídlo dlouho vydrželo.
Svůj volný čas Hus trávil nejenom na modlitbách, ale i sněním o dobrém bydlu, jež mu zajistí kněžský šat. I to víme, že se za své sny o stolech plných masa styděl neméně, nežli za hru v šach, kterou si v mládí oblíbil a vášnivě ji hrával.
Husův „civilní“ život byl prostě v kontextu jeho doby, jeho vlastního kněžského a reformátorského života a úsilí přebit tím, co z něj učinili jeho přátelé i nepřátelé. A koneckonců i tím, co sám ze sebe Hus činil prostřednictvím svých teologických spisů (De Ecclesia) nebo obyčejných prostých dopisů (Husovy listy).
Pro církev však platí závazek se i s jeho učením a životem vyrovnat. Hus se snaží církev, nejenom své doby, vrátit na správnou cestu opíraje se o evangelium. Nevyhýbá se tomu, aby se držel velkých autorit řeckého, římského a křesťanského myšlení. Není tedy radikálním protestantem. Ani jím být v první polovině patnáctého století být nemůže. Dovolává se Aristotela, svatých Augustina, Jana Zlatoústého, Tomáše Akvinského, Bernarda z Clairvaux a mnoha jiných. Je však mnohem radikálnější ve svém přimknutí se ke Kristu, který mu je „kamenem úhelným“.
Církev dává dohromady Kristus. Základem církve je Boží milost a víra. Hus se vrací k pojetí Boží svrchovanosti jako základní autority pro každého křesťana. Staví proti sobě evangelijní zákon a na straně druhé některé lidské zákony a tradice. Hus neodmítá instituci církve jako takovou. Problematizuje ospravedlnění člověka a mluví o mezích církevního úřadu vzhledem ke spáse. Odkazuje na nepodmíněnou a svrchovanou Boží autoritu. Pro Husa je církev společenstvím, jež je povolané Bohem. Společenstvím působícím v tomto reálném světě a o Bohu svědčícím. V těchto jeho idejích jej ovlivnil anglický reformátor John Wycliffe a výrazná věrnost Wycliffovu dílu jej koneckonců přivedla na hranici. Bůh ví, zdali si Hus uvědomil, že mu nebude umožněno svobodně „disputovat“ nad biblickými pravdami, ale jeho soudci budou postupovat starou dobrou, v podstatě inkviziční metodou. Z jeho děl vyberou „závadné“ teze, nebo teze „podezřele“ znějící. Že se jednalo o témata ve středověku zásadní (otázka Eucharistie, predestinace, církevního úřadu-magisteria) je pro dnešního člověka podružné. V té době však nebylo možné kněze-teologa odsoudit bez toho, aniž bychom v jeho učení nenalezli, byť jen nepatrný, náznak odklonu od učení církve. Dogma, které v ohnivých diskusích ukovaly generace předchozích teologů, schválily je „sněmy (koncily) vedené Duchem svatým“ a jejich platnost garantovala nejvyšší církevní autorita zastoupená kardinály a papežem – náměstkem Kristovým…
Jan Hus byl vlivem celé řady okolností, mezi něž patří mimo jiné složitá politická a církevní situace v upadajícím českém království, hluboká krize celé církve, jež měla být vyřešena právě na koncilu v Kostnici, rozkol v samotné „české církvi“, v níž se z bývalých přátel stávali nepřátelé (Jan Hus versus Štěpán Páleč), vehnán do smrtícího soukolí velmocenských zájmů. Hus ztratil podporu českého krále Václava IV., naopak si znepřátelil jeho nevlastního bratra, budoucího císaře Zikmunda. Poštval proti sobě intelektuální elitu koncilu (např. Jeana Charliera de Gersona), a byv hanebně ostouzen svými nepřáteli, českými i cizozemci (Štěpán Páleč, Michal de Causis), rozhodl se nakonec neustoupit ani ponižujícímu zastrašování a lámání charakteru ve vězení, kam byl uvržen, ale ani kupčení se svým svědomím tehdy, když mu nabídli mírnější formu odvolání.
Když byl 6. července 1415 na slavnostní mši odsouzen, odsvěcen, odveden na hranici, upálen (jeho popel byl vhozen do Rýna), nepochybně si většina koncilních otců vůbec neuvědomila dosah svého rozhodnutí. Netrvalo dlouho, necelé čtyři roky, a klenot a pýcha zesnulého Karla IV. Království české se ponořilo do bratrovražedné války, která trvala dlouhých patnáct let. A neskončila vlastně nikdy. Ale to už je jiná kapitola…
Zpracovali ThDr. Martin Chadima, Th.D.; ThDr. Jan Rokyta, Ph.D.