KRÁLOVÉHRADECKÁ DIECÉZE 
CÍRKVE ČESKOSLOVENSKÉ HUSITSKÉ

HISTORIE CČSH VE VYSOKÉM MÝTĚ
NA POČÁTKU ROKU 1920
Počátky Církve československé jsou spojeny především s živou snahou reformního hnutí římskokatolických kněží po pravé Kristově církvi v biblickém duchu, opírající se na konci 19. stol. o myšlenkový proud modernismu.
Odmítavý postoj Vatikánu však nakonec přivedl radikální křídlo českých katolických modernistů v čele s ThDr. Karlem Farským k rozhodnutí provést reformu mimo římskokatolickou církev.
Prvním krokem na cestě k osamostatnění se stala vánoční mše roku 1919, sloužená poprvé v národním jazyce. Na to, dne 8. ledna 1920, byla v chrámu sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze vyhlášena nová církev.
Jejím záměrem bylo budovat církev jako společenství věřících v duchu Kristově a navázat na tradici cyrilometodějskou, Husovu a českobratrskou. Dále ctít svobodu svědomí, užívat národní jazyk a přibrat do církevní správy laiky.
Tyto a mnohé jiné důvody, spojené také se vznikem Československé republiky, učinily z Církve československé v brzké době druhou nejpočetnější církev ve státě.
Velký rozmach církve lze sledovat i ve východních Čechách. Jedním z prvních ohnisek vznikající církve se stala obec Radhošť na Vysokomýtsku, kde v roce 1920 nastupuje jako duchovní správce Ferdinand Tichý. Spravoval tehdy celý region.
Nedlouho po 17. červnu 1920 byla u sv. Mikuláše ve Vraclavi sloužena první bohoslužba v českém jazyce, která spolu se zrovnoprávněním Církve československé napomohla živelnému přestupu členů z řad katolické církve.
Koncem října 1920 se ve Vysokém Mýtě z podnětu hoteliéra Bedřicha Kobylky sešla první členská schůze CČS, na níž byla ustanovena prozatímní rada starších. Jejím hlavním úkolem bylo vyvíjet osvětovou a propagační činnost a přiblížit lidem novou církev s jejími zásadami a úkoly. Již 7. ledna pozvala rada starších z Prahy bratra Zahradníka-Brodského, který sloužil na náměstí Přemysla Otakara II. ve Vysokém Mýtě českou zpívanou mši a po ní měl přednášku o zásadách Církve československé.
Probírané otázky musely být v té době velmi živé, neboť již v listopadu 1920 přistoupilo k CČS z Vysokého Mýta a okolí na 700 členů. Tím vznikla potřeba bohoslužebně zajistit život nově vznikající církve.
Rada starších se proto ještě koncem listopadu 1920 obrátila na městskou radu ve Vysokém Mýtě s žádostí o zapůjčení dřívějšího utrakvistického kostela Nejsvětější Trojice.
Podle zpráv bývalého starosty Vysokého Mýta Jana Hnáta nebyl v té době kostel používán a městská rada se i přes odmítavý postoj církve římskokatolické rozhodla kostel Nejsvětější Trojice Církvi československé zapůjčit.
První bohoslužby v českém jazyce se zde konaly o Vánocích 1920 - sloužil je čsl. vojenský superior Antonín Jakl z Prahy.
Po Novém roce se bohoslužby konaly každou neděli a do Vysokého Mýta dojížděli bratr Dlouhý-Pokorný, bratr Hradec, bratr Karel Farský a bratr farář Tichý z Radhoště. Tato situace trvala až do 4. března 1921, kdy byla ve Vysokém Mýtě zřízena samostatná duchovní správa.
Počet věřících vzrostl k tomuto datu na 3 445.
ZALOŽENÍ NÁBOŽENSKÉ OBCE CČS VE VYSOKÉM MÝTĚ 20. LÉTA
Myšlenka nové, v duchu národní a na Římu nezávislé církve se šířila velmi rychle. Již během Vánoc se ve Vysokém Mýtě zvýšil počet členů nové církve na 1 200.
Proto se prozatímní rada, včele s bratrem Bedřichem Kobylkou, Albínem Dušánkem, prof. Františkem Machalou, prof. Aloisem Srnským a Antonínem Vanišem rozhodla na 29. ledna 1921 svolat do sálu U Koruny valnou hromadu CČS, která ustanovila Náboženskou obec CČS ve Vysokém Mýtě a zvolila dosavadní radu starších, v čele s B. Kobylkou.
Přítomen zasedání byl i Dr. Karel Farský, první patriarcha CČS, který zde s velkým úspěchem přednesl přednášku o vzniku CČS a náboženské tradici českého národa.
Prvořadým úkolem nově vzniklé náboženské obce bylo vytvořit a obsadit duchovní správu, zabezpečit pravidelné bohoslužby, vyučovat náboženství, pokračovat v osvětové a vzdělávací práci a napomáhat zrovnoprávnění československé církve s církví římskokatolickou. V té souvislosti byl 8. května 1921 ve Vysokém Mýtě pořádán manifestační tábor lidu, jehož program ve čtyřech bodech zahrnoval: spoluužívání chrámů a jiných církevních budov, bezodkladné zavedení čsl. učitelů náboženství do škol, zrovnoprávnění církve československé ve státním rozpočtu a zastavení všech procesů a soudních vyšetřování, zaviněných nedostatkem zákonodárství čsl. republiky.
V rámci vysokomýtské farnosti CČS byly v jednotlivých obcích postupně ustaveny samostatné rady starších a jejich delegáti se scházeli k pravidelným schůzím.
Brzy po založení náboženské obce ve Vysokém Mýtě byla zajištěna rovněž duchovní správa. Po krátkém vyjednávání nastoupil dne 6. března 1921 na místo faráře ve Vysokém Mýtě bratr Maxmilián Škoda.
Církev se ocitla v situaci, kdy byla poměrně rychle a bez jakéhokoli vzoru nucena utvářet nový prostor a budovat vlastní základnu. V prvních letech zajišťovala vysokomýtská náboženská obec poměrně širokou oblast od Nových Hradů až po Českou Třebovou, což postupně vedlo i k potřebě pevného vymezení jejích hranic.
Rada starších silně podporovala osvětovou činnost, pořádala přednášky a besedy nad otázkami nově vzniklé církve, nad jejím řádem a významem. Dne 12. června 1921 sloužil na náměstí Přemysla Otakara II. cyrilometodějskou mši srbský biskup Dositej.
Činnost vysokomýtské náboženské obce se však nesoustředila jen na bohoslužebnou, vyučovací a osvětovou činnost. V brzké době začalo vedle rady starších pracovat Sesterské sdružení, ustanovené dne 18. 11. 1921, jehož práce zahrnovala i oblast kulturní a sociální. Dne 18. prosince 1921 proběhla za spoluúčasti Sesterského sdružení v tělocvičně měšťanské školy slavnost vánočního stromu, spojená s nadílkou, při které se sešlo na 900 dětí.
V září roku 1921 se rada starších vzdala svých funkcí a 25. 9. 1921 byla na mimořádné valné hromadě navržena rada nová, schválená o několik dní později. V jejím čele stanul předseda Antonín Dyntar.
Před nově zvolenou radou stál úkol zajistit nového duchovního, neboť bratr farář Škoda chtěl na jaře příštího roku z Vysokého Mýta odejít. Nastaly potíže i s bohoslužebným prostorem. V listopadu došel radě přípis od Zemské politické správy o vrácení kostela Nejsvětější Trojice ve Vysokém Mýtě církvi římskokatolické. Proti tomu podala rada starších 7. prosince 1921 k Zemské politické správě odvolání. Celý spor se nakonec protáhl až do roku 1924, kdy bylo Okresní politickou správou ve Vysokém Mýtě vydáno nařízení, aby byl kostel jak pro církev československou, tak pro církev římskokatolickou prozatím uzavřen. Jako náhradní bohoslužebný prostor sloužila od té doby až do roku 1937 modlitebna Českobratrské církve evangelické.
V roce 1923 získala rada starších výnosem ministerstva školství a národní osvěty č. 76.565/IV státní schválení Náboženské obce CČS ve Vysokém Mýtě. Nedlouho poté, dne 19. srpna 1923, se konala valná hromada, která zvolila na šest let novou radu starších.
V jejím čele zůstal i nadále jako předseda bratr Antonín Dyntar.
V souvislosti s potřebou zlepšit osvětovou činnost a pozvednout národní sebeuvědomění, přišla rada starších v té době s myšlenkou vydávat vlastní časopis. Tuto myšlenku silně podporoval i František Tichý, farář v Radhošti. Ten byl také navržen do funkce redaktora nového časopisu. Ve své přednášce o právním postavení církve československé, přednesené na schůzi rady starších dne 3. ledna 1922, poukázal na potřebnost, ba nutnost vlastního tisku, který by hájil zájmy a práva CČS. Za nejpřijatelnější byl vybrán název „Nové směry“. Rada starších pak na svém zasedání dne 9. 1.1921 schválila návrh na vytvoření tiskové rady, která by připravila k vydání první číslo časopisu. Jeho předběžná cena se měla pohybovat kolem 80 hal. za jeden výtisk. Nakonec bylo vydávání časopisu z důvodů velké zaneprázdněnosti bratra Tichého pozastaveno a dále se neobnovilo.
Po odchodu bratra faráře Maxmiliána Škody bylo třeba zajistit nového duchovního. V té věci byl na popud bratra Metyše osloven kaplan římskokatolické církve v Sebranicích Augustin Jonáš. Dne 13. března 1922 byl představen na mimořádné valné hromadě, která ho od 1. 4. 1922 ustanovila novým duchovním správcem.
Velký nárůst členů nutil radu starších zajistit řádné vyučování náboženství. Již v prvních schůzích rady se projednávalo přijetí br. Josefa Beneše, úředníka berní správy v Jilemnici. Zatím však neúspěšně. Po obsazení duchovní správy převzal prozatím vyučování br. farář Škoda. O místu katechety se však dále jednalo s Okresním školním výborem ve Vysokém Mýtě a na konci roku 1921 byl radou starších na místo učitele náboženství ustanoven br. Jan Oliva. Vyučování probíhalo odděleně ve dvou obvodech: Vysoké Mýto a okolí, s celkovým úvazkem 12 hodin týdně a zahrnovalo Vysoké Mýto, Brandýs nad Orlicí, Nové Hrady, Hrušovou, Choceň, Knířov, Řepníky a Sruby. Od září 1922 nastoupil do Vysokého Mýta jako druhý katecheta československého vyznání Josef Beneš.
Velký nárůst činnosti rady starších vedl k potřebě zlepšit organizaci a změnit dosavadní způsob práce. Na valné hromadě začátkem roku 1922 byla rada starších doplněna o nové členy a předběžně byly ustanoveny nové odbory: osvětový, vedený prof. Machalou, finanční a zábavní v čele s Antonínem Vanišem, hercem a režisérem divadelního spolku Šembera. Byl rovněž podán a schválen návrh na zřízení knihovny náboženské obce.
S blížícím se nástupem nového duchovního správce bylo třeba vyřešit i otázku vlastní farní budovy. V té věci byla svolána na 6. 8. 1922 valná hromada, která měla rozhodnout, zda bude vhodnější objekt postavit či koupit. Z několika nabídek a návrhů byl nakonec vybrán dům paní Lukavské v Javornického ulici č. 253, který byl koupen za 75 000 Kč.
Nešťastnou událostí roku 1922, velmi diskutovanou v církvi, se stal protestní tábor lidu náboženské obce v Radhošti, konaný proti násilnému vystěhování faráře Tichého z fary v Radhošti. Tomuto aktu předcházelo násilné zabrání kostela a vystěhování p. Olivy, římskokatolického faráře v Radhošti poté, co takřka celá obec přestoupila k církvi československé. V den vystěhování faráře Tichého se sešel několikatisícový zástup příslušníků CČS, aby násilnému obsazení kostela a fary zabránil. K zajištění vystěhování však bylo naneštěstí povoláno asi 70 četníků a eskadra jízdy. Došlo ke srážce, při níž byli někteří účastníci zraněni. Odvolání četnictva a vojska ale situaci neuklidnilo a velká většina shromážděných občanů se odebrala do Vysokého Mýta, kde chtěla intervenovat proti vystěhování faráře Tichého a protestovat proti jednání politické správy. Situace se znovu vyhrotila poté, co se proti demonstrujícímu shromáždění postavilo na příkaz okresního hejtmana četnictvo a jízda vyzbrojená puškami. Nakonec však bylo na zákrok starosty četnictvo i vojsko odvoláno a shromážděný zástup se rozešel.
V roce 1923 byla struktura odborů rady starších doplněna o kostelní výbor v čele s Josefem Řehákem. V té době náboženská obec Vysoké Mýto zahrnovala ve své správě 14 obcí s 5530 příslušníky.
Začátkem roku 1924 odešel z Mýta katecheta Josef Beneš a vyučování převzal na přechodnou dobu bratr farář Jonáš. Rada starších v té věci jednala s novými kandidáty: evangelickým farářem Potočkem a s bratrem Salfickým, ale pro finanční potíže byla nucena místo katechety dočasně neobsadit. Teprve začátkem roku 1925 nastoupil na místo katechety a výpomocného duchovního bratr Jan Velčovský, z Vyšší Lhoty ve Slezsku. Týdně se na školách vyučovalo 34 hodin náboženství, z čehož 26 hodin učil bratr katecheta, 6 hodin řídící učitel Kašpar a 2 hodiny bratr farář.
Roku 1924 byl prvním patriarchou Církve československé zvolen Dr. Karel Farský. Vedle již existujícího Sesterského sdružení vznikl v roce 1924 „zpěvácký kroužek“, který zajišťoval hudební doprovod při pohřbech. V jeho čele stál dlouhou dobu řídící učitel Štěpánek.
Bohoslužby se v roce 1926 mimo Vysoké Mýto sloužily jednou za měsíc i v České Třebové, poslední neděli v měsíci v Ústí nad Orlicí, dvakrát v roce v Nových Hradech, po 16. květnu v Hrušové a dvakrát v roce ve Slatině. K témuž roku měla náboženská obec Vysoké Mýto celkem 6438 příslušníků, z toho 3479 ve Vysokém Mýtě, 478 ve Srubech, 137 v Ústí nad Orlicí, 79 v Řetové, 75 v Brtči, 141 ve Slatině, 22 ve Sv. Jiří, 118 v Tisové, 15 ve Vanicích, 332 v České Třebové, 368 v Dlouhé Třebové, 151 ve Džbánově, 2388 v Nových Hradech, 108 v Hrušové, 300 v Brandýse nad Orlicí a 80 ve Lhůtě.
Se vznikem nových náboženských obcí vznikla rovněž potřeba lepšího uspořádání vzájemných hranic a přeskupení okrajových obcí. V roce 1927 byl vytvořen návrh na uspořádání náboženských obcí Vysoké Mýto, Choceň, Litomyšl, Radhošť, Vamberk a Žamberk. Neshody vznikly u obcí, které svým velkým počtem členů přinášely značné finanční prostředky. Dlouho se například vedl spor mezi náboženskou obcí Vysoké Mýto a Choceň o obec Sruby.
V roce 1927 byl oficiálně zřízen „Vzdělávací a zábavní odbor příslušníků CČS pro Vysoké Mýto a okolí“, který měl pomocí přednášek, divadelních her či výletů vytvářet kulturní život náboženské obce a získávat finanční prostředky do její pokladny. Předsedou spolku byl na valné hromadě 16. 1. 1928 zvolen bratr Antonín Vaniš.
Na konci roku 1927 odešel bratr Dyntar po sedmileté práci v radě starších z Vysokého Mýta. Na jeho místo nastoupil dlouholetý člen rady bratr Josef Průša.
STAVBA HUSOVA SBORU 30. LÉTA
Již v roce 1927, na základě příslibu státní dotace na výstavbu sborů CČS, začala rada starších hledat vhodné místo pro stavbu vlastního kostela. V té věci oslovila obecní zastupitelstvo ve Vysokém Mýtě. Mezi návrhy na umístění sboru se objevily Jungmannovy sady, pozemek rodiny Bergrovy v sousedství budovy berní správy, areál městského skladiště na Tyršově náměstí, Karáskova stodola vedle finančního úřadu na Husově třídě a nakonec i Masarykovy sady, které byly zpočátku pro hluk a odlehlost shledány jako nevyhovující. Z členstva stavebního odboru vzešly i návrhy na koupi vhodné budovy, např. vily paní Matouškové nebo dřevěného kostelíka z Podkarpatské Rusi. Objevil se i návrh na opětovné zapůjčení či dokonce koupi kostela Nejsvětější Trojice ve Vysokém Mýtě. Pro nedostatek finančních prostředků však byla výstavba sboru dočasně pozastavena.
V roce 1932 byl na návrh bratra Dvořáka založen stavební fond a současně s ním ustanovila schůze rady starších dne 31. 1. 1932 stavební odbor. Jeho předsedou byl zvolen bratr Čeněk Schejbal, stavitel ve Vysokém Mýtě, místopředsedou Stanislav Truhlář, pokladníkem František Šimek, jednatelem Jan Klíma a účetním Karel Šprojcar.
Po dlouhých jednáních v roce 1932 nakonec městská rada přidělila církvi pozemek v Masarykových sadech. Koncem roku 1931 vlastnil stavební odbor ve svém fondu jen 9.679,90 Kč a stál před úkolem zajistit dostatek finančních prostředků na zahájení stavby. Velkou měrou zde přispěl dramatický odbor vedený Antonínem Vanišem a pěvecký kroužek, které pravidelně odváděly své zisky do stavebního fondu.
V roce 1935 se předsedou stavebního odboru stal bratr Josef Socha, který společně s členy rady starších začal s přípravou stavby nového sboru. Valná hromada projednala 10. 6. 1935 možnost stavebních půjček a usnesla se na vydání podílních listů. Z řady návrhů byl nakonec vybrán návrh vysokomýtského stavitele Čeňka Tejmara, který nejen provedením, ale i cenou vyhovoval daným požadavkům. Provedení stavby se po pečlivém posouzení bratra ing. Jindřicha Haina ujala od 28. 5. 1937 První orlická stavebna a dne 1. 6. 1937 se začalo s výkopem základů. Rychlý průběh prací byl umožněn díky obětavosti a darům mnoha členů (ale i nečlenů) náboženské obce, zvláště při svozu materiálu. Na přípravě prací se velkou měrou podílel i minulý jednatel stavebního odboru kapitán Vilém Bárta a předchozí pokladník rady starších podporučík Karel Šprojcar. Za zmínku stojí uvést i jméno ministerského rady J. Dobeše z Bratislavy, který na stavbu sboru přispěl velkým finančním darem a při náboženské obci založil nadaci pro dvě děti městské opatrovny. Konečně byl 11. června 1937 za přítomnosti biskupa Stanislava Korduleho, okresního hejtmana Žaluda a zástupců města slavnostně položen základní kámen na stavbu Husova sboru. Je dnes až s podivem, že již za pět měsíců, dne 21. 11. 1937 byl Husův sbor ve Vysokém Mýtě slavnostně otevřen.
Sbor tak vznikl za velké obětavosti a nadšení všech členů, jež v nich rada starších spolu s bratrem farářem Doleželem vzbudila. Celkové náklady na stavbu dosáhly 300 000 Kč.
Společně se stavbou kostela se bratr farář Doležel zasazoval i za stavbu nové fary v blízkosti kostela, ale proti tomuto návrhu vystoupil předseda stavebního odboru Josef Socha i předseda rady starších Štěpán Hác, kteří argumentovali příliš velkým zadlužením. Nakonec se ale dluh, vzniklý stavbou sboru, podařilo poměrně rychle splatit. Již v roce 1942 činil pouhých 45 tisíc korun.
I když byla třicátá léta poznamenána především přípravou a stavbou vlastního sboru, nešlo o jedinou událost, kterou je třeba připomenout.
V listopadu roku 1933, vzhledem k zdravotnímu stavu bratra faráře Jonáše, nastoupila na městskou chlapeckou školu ve Vysokém Mýtě učitelka náboženství Emilie Tomášková. O několik měsíců později, dne 10. 1. 1934, bratr farář Jonáš po dlouhé a těžké nemoci ve věku 54 let zemřel. V náboženské obci byl od roku 1922 a velmi se zasloužil o její upevnění a rozvoj. Po dobu nemoci bratra faráře Jonáše, od 1. září 1933 do 1. února 1934, byl diecézní radou v Hradci Králové dočasně ustanoven jako duchovní správce bratr Josef Kořínek. Ale již 1.února 1934 nastoupil na jeho místo farář Alois Doležel.
O rok později byla při náboženské obci založena Jednota mládeže, v jejímž čele stál bratr Kusý spolu s bratrem Vodehnalem a Krejčím.
Předsedou rady starších byl v roce 1937 zvolen bratr Štěpán Hác. Téhož roku zakoupil bratr Albín Dušánek do nového sboru varhany, vyrobené firmou Tuček z Kutné Hory. K tomuto účelu použil peněz ušetřených z činnosti zpěváckého kroužku. Ohledně výzdoby interiéru kostela se rada starších rozhodla nechat zhotovit obraz nad kněžiště. V té věci byl osloven akademický malíř Hynek Vysekal z Kaňku u Kutné Hory. K dohodě ale nakonec nedošlo, neboť již o rok později bylo dohodnuto s bratrem Kubizňákem, že pro Husův sbor namaluje obraz „Ježíš, dobrý Pastýř“. V roce 1939 bratr Hác odstoupil z předsednictví rady starších a na jeho místo byl zvolen ing. Jindřich Hain. V září téhož roku přišel do Vysokého Mýta nový katecheta Zdeněk Balcárek.
OBDOBÍ OKUPACE 40. LÉTA
Období okupace se silně promítlo i do života církve. Nicméně je dnes velmi obtížné získat souvislejší obraz o tomto období. Z dochovaných pramenů náboženské obce se takřka nic nedozvídáme.
V roce 1940 došlo k přejmenování Církve československé na Církev českomoravskou a tento název byl užíván až do konce války. V čtyřicátých letech vznikla také, naléhavěji než kdykoli před tím potřeba sociálního odboru, který by pomocí finančních podpor a služby v domácnostech vypomáhal sociálně slabším rodinám. Po zřízení odboru v roce 1940 se jeho první předsedkyní stala sestra Fajtová. Zpočátku odbor zajišťoval především službu v domácnostech, ale již koncem roku 1942, s nástupem nového předsedy bratra Ježka, vznikl systém vyplácení podpor lidem postiženým a dlouhodobě nezaměstnaným. Peníze získával sociální odbor především z členských příspěvků a dobrovolnými dary, dále výtěžky z divadel a kostelními sbírkami. Velkou měrou podporovala jeho činnost i rada starších se svým předsedou ing. Hainem.
V roce 1942 byla při Husově sboru zřízena protiletadlová ochrana v počtu deseti osob za vedení bratra faráře Doležela.
Podle zjištěné statistiky měla v roce 1944 náboženská obec 3390 členů, z nichž 2441 bylo ve Vysokém Mýtě a 949 v okolních obcích.
Významnou kapitolu v historii náboženské obce představovala její hudební činnost spojená především se jménem Josefa F. Böhma, původně ředitele katolického kůru ve Vysokém Mýtě, který již v začátcích naší náboženské obce vypomáhal s varhanním doprovodem. Prvním ředitelem kůru v novém sboru se stal Albín Dušánek. Po jeho odchodu z Vysokého Mýta doprovázela bohoslužby studentka osmého ročníku gymnázia slečna Jirušová, kterou v zimních měsících střídal její otec bratr Jiruš. Po něm se stal ředitelem kůru bratr Stehlík, kterému při významných událostech vypomáhal Josef F. Böhm.
V květnu 1943 bylo na základě revize vyškrtnuto z našeho zpěvníku 31 písní a bylo nutné je doplnit nácvikem písní nových, což provedl za vedení Josefa Böhma bratr Stehlík.
Od čtyřicátých let byla činnost kůru obohacena o hudební vstupy při bohoslužbách a samostatná vystoupení. Zmínit je třeba vedle Josefa Böhma Jindřišku Hainovou (soprán), bratra Josefa Jetmara (baryton), učitele Svobodu (housle) a gymnazijního profesora Rádla (varhany), který míval v Husově sboru občasná vystoupení.
V roce 1943 bratr farář Doležel znovu otevřel otázku stavby nové fary v blízkosti Husova sboru, aby tak vyřešil obtížnou situaci, vzniklou vzdáleností farní budovy od kostela. Rada starších tento nedostatek uznala a přislíbila situaci v co nejkratší možné době vyřešit, ale po roce 1945 už k tomu nedošlo.
Po šestileté okupaci dne 27. 5. 1945 se sešla rada starších za předsednictví Jindřicha Haina,. Farářem zůstal i nadále bratr Doležel a místo katechety zastával bratr Z. Balcárek. Z jeho iniciativy zakoupila rada starších v Nové Vsi nad Nisou (okr. Jablonec nad Nisou) objekt, v němž zřídila zotavovnu pro děti příslušníků náboženské obce. Zotavovna byla v majetku náboženské obce Vysoké Mýto až do roku 1951, kdy byl objekt převeden na Okresní národní výbor ve Vysokém Mýtě za částku 185 191 Kč.
Z iniciativy bratra Balcárka se o Velikonocích roku 1949 konal ve Vysokém Mýtě za přítomnosti patriarchy Františka Kováře a biskupa východočeské diecéze J. A. Tabacha i celocírkevní sjezd učitelů nedělních škol.
PO ROCE 1950
V červenci roku 1951 byl bratr farář Alois Doležel penzionován a odstěhoval se i s rodinou do Libáně.
Jako nový duchovní byl 7. 10. 1951 radě starších za předsednictví bratra Čížka představen farář František Adamec, který přišel do Vysokého Mýta z náboženské obce ve Vrchlabí. Definitivně byl pak bratr Adamec jako farář náboženské obce Vysoké Mýto zvolen na mimořádné valné hromadě, která se konala 21. 9. 1952.
Koncem roku 1952 měla náboženská obec Vysoké Mýto 2 609 členů.
Po roce 1950 se situace církve ve vztahu k státu začala zhoršovat. Přesto trvala snaha udržet náboženský a kulturní život obce. Byly pořádány přednášky, biblické hodiny, zájezdy, dobře fungovala pastorační činnost a duchovní péče o děti.
Po roce 1953 způsobila reorganizace školství značný úbytek žáků. Katechetka Helena Chaloupková byla pro nedostatek vyučovacích hodin nucena odejít a zbytek vyučování převzal bratr farář Adamec. Ve školním roce 1959/60 klesl počet žáků na 43 a od 60. let probíhalo vyučování náboženství už jen v rámci nedělní školy.
Od roku 1955 vedla pěvecký kroužek po bratru Františku Moravcovi a bratru Lorencovi sestra Jindřiška Šumská. V roce 1956 měl pěvecký kroužek 35 členů. Bohoslužby pravidelně doprovázel varhaník Josef F. Böhm, který rovněž nacvičoval hudební vložky a společně se sestrou Šumskou, bratrem Josefem Jetmarem a bratrem Metyšem z Litomyšle připravoval v Husově sboru koncerty duchovní hudby.
Hudební činnost v Husově sboru byla jednou z mála oblastí kulturního a náboženského života, které (byť s potížemi) probíhaly dál.
V roce 1961 se vzdal předsednictví v radě starších její dlouholetý předseda bratr prof. Antonín Čížek. a na jeho místo byl zvolen Karel Černý. Práci sociálního odboru zajišťovala až do roku 1961 jeho předsedkyně sestra Hermína Hácová.
Ve dnech 22. - 23. 5. 1965 proběhlo slavnostní odhalení soch Františka Bílka „Já přemohl svět“ a „Slepci“ v Husově sboru. Sochy byly zapůjčeny z Městské galerie v Praze.
V roce 1966 zemřel bratr Černý a předsedou rady starších se stal Václav Brokeš. Téhož roku oslavil své 85. narozeniny ředitel kůru Josef F. Böhm.
Uvolněná politická situace před 21. srpnem 1968 umožnila po dlouhé době veřejnou oslavu svátku M. Jana Husa.
Na VI. sněmu církve v roce 1971 byl doplněn název církve o přívlastek „husitská“.
V roce 1972 proběhla za účasti patriarchy M. Nováka slavnost k 53. výročí postavení Husova sboru.
V roce 1974 se stalo mimořádnou událostí přijetí gen. ing. Bohuslava Závady za člena náboženské obce ve Vysokém Mýtě – in memoriam. Gen. Závada byl před II. světovou válkou velitelem vysokomýtské posádky a za svou odbojovou činnost proti nacismu byl v roce 1942 v Berlíně popraven. K přijetí do církve došlo na základě dopisu adresovaného jeho rodině, kde vyjádřil přání stát se členem Církve československé.
V roce 1978 odešel z rady starších její předseda Ota Ježek a na jeho místo byl zvolen bratr Vojtěch Andrle z Tisové. Poděkování se dostalo i sestře Wendlíkové, která celá léta zastávala místo sborovnice. Po roce 1982 ji vystřídala sestra Muchová.
V roce 1985 došlo po dlouhém úsilí členů rady starších k opravě fasády průčelí Husova sboru. K 31. 12. 1985 měla náboženská obec ve Vysokém Mýtě 904 členů. Bratr farář se pokoušel koncem 80. let obnovit vyučování náboženství, bohužel bez úspěchu.
Po roce 1989 se situace církve v mnoha ohledech zlepšila. Jednotlivé náboženské obce se staly právními subjekty, došlo k většímu otevření církve, k zlepšení ekumenického dialogu, nicméně recesivní charakter z let sedmdesátých a osmdesátých stále přetrvává.
V roce 1993 došlo k připojení náboženské obce Radhošť k náboženské obci Vysoké Mýto.
V roce 1998 odešel po 47 letech služby do trvalého důchodu bratr farář František Adamec, ale dále se účastní náboženského života církve. Na jeho místo nastoupil v září 1998 farář Jiří Plhák.
V roce 1999 - 2000 se uskutečnila oprava budovy Husova sboru. V její první etapě bylo provedeno nutné statické zajištění a v druhé etapě oprava fasády.
V současné době probíhají opravy celého objektu dřevěného kostelíka v Dobříkově a na rok 2002 - 2003 se připravuje projekt restaurování ikonostasu.
NÁBOŽENSKÁ OBEC RADHOŠŤ
Náboženská obec Radhošť vznikla jako jedna z prvních obcí Církve česko-slovenské ve východních Čechách. Již 1. 9. 1920 zde nastoupil jako farář Ferdinand Tichý, katolický kaplan, který přestoupil k CČS. Počátky vzniku náboženské obce jsou poznamenány boji o radhošťský kostel a faru. O velkých církevních manifestacích v Radhošti a Vysokém Mýtě psaly tehdy dokonce i zahraniční noviny.
Náboženská obec Radhošť byla schválena v roce 1923. Od svého vzniku zápasila o vlastní bohoslužebný prostor, ale nakonec musela kostel i faru vrátit církvi římskokatolické. Bohoslužby se nadále konaly ve školách. Je s podivem, že nejstarší náboženská obec CČS ve východních Čechách za celou dobu svého trvání nedokázala postavit vlastní sbor. Jediným bohoslužebným objektem, který obec získala, byl dřevěný kostelík v Dobříkově, dar senátora Václava Klofáče z roku 1931. Dlouhou dobu postrádala náboženská obec také budovu farního úřadu, farář byl nucen bydlet a vykonávat svůj úřad v podnájmech. Teprve na konci padesátých let zakoupila obec dům v Chroustovicích, kde zřídila bohoslužebnou místnost, kancelář i farní byt.
Po faráři Ferdinandu Tichém nastoupil v Radhošti v roce 1925 farář Václav Hájek, který zde působil až do roku 1939. Od roku 1939 do roku 1982 spravoval úřad duchovního správce Jaroslav Nejman. Po jeho odchodu nebyla náboženská obec v Radhošti trvale obsazena.
V roce 1993 byla náboženská obec Radhošť připojena k náboženské obci Vysoké Mýto.
KOSTEL VŠECH SVATÝCH V DOBŘÍKOVĚ
Dřevěný kostelík v Dobříkově, původně pravoslavný, byl postaven v roce 1669 ve Velké Kopani na Podkarpatské Rusi. O necelých sto let později byl přestěhován do Chlumce u Sevljuše.
V roce 1930 jej senátor Václav Klofáč nechal přivézt do Čech a po jeho slavnostním otevření a vysvěcení tehdejším patriarchou CČS Dr. Gustavem A. Procházkou 6. 7. 1931 byl kostelík darován Církvi československé.
Dřevěný kostelík je postaven z ručně tesaných dubových fošen v byzantsko-gotickém slohu. Střecha a věž jsou kryty šindelem. Uvnitř se nachází krásně řezané loggie s lidovými ornamenty. Kostelík je zapsán do seznamu nemovitých památek Památkového ústavu v Pradubicích.
V současné době byla započata celková oprava objektu včetně restaurování mobiliáře.

VZPOMÍNKA NA HUDEBNÍHO SKLADATELE A PEDAGOGA, ŘEDITELE KŮRU NAŠEHO KOSTELA FRANTIŠKA JOSEFA BÖHMA (1881-1967)
Božena Kutálová
Pana ředitele Böhma jsem poznala v roce 1931 jako osmiletá žákyně obecné školy, když mne k němu maminka zavedla, aby se ujal mé výuky hry na klavír. Moji rodiče ho znali dobře, byl dlouholetým dirigentem pěveckého sboru „Otakar“, jehož členy byli a měl jejich úctu a důvěru.
Tehdy ještě nebyl postižen slepotou. Tragická událost se stala o dva roky později. Po operaci odchlípené sítnice ještě nějaký čas doufal, že se zrak vrátí. Bohužel marně. Pak s neobyčejnou houževnatostí a za pomoci své předobré manželky Márinky si vtiskl do paměti každou notu z klavírní školy pro žáky začátečníky i pokročilé, aby mohl znovu začít vyučovat.
Jakmile pan ředitel obnovil svou pedagogickou činnost, jeho bývalí žáci se k němu vraceli. Vzpomínám si, jak nám kladl ruku na temeno hlavy a s údivem konstatoval, jak tuze jsme vyrostli. Později jeho žáci, tehdy už středoškoláci, v něm nalezli studnici všeho krásného, co může učitel svým žákům dát. Nejen po stránce hudební, ale i literární a duchovní. Na konzervatoři byl posluchačem Antonína Dvořáka, u něhož studoval kompozici a byl jeho velkým obdivovatelem.
Za války, v době německé okupace, se u Böhmů scházela mládež k poslechu krásné hudby a četby. Tam jsme měli možnost setkat se s významnými lidmi, kteří tu bývali hosty. S Jaroslavem Seifertem nebo klavíristkou Noemi Jirečkovou. Böhmovým žákem byl i primárius Smetanova kvarteta Jiří Novák, kterého učil od jeho čtyř let.
Pana ředitele vodili jeho žáci každou neděli do československého kostela, kde působil jako ředitel kůru od doby, kdy vstoupil do naší církve. Předtím byl ředitelem kůru v katolickém chrámu sv. Vavřince.
Nezapomenutelné byly Vánoce, kdy ředitel Böhm vykouzlil varhanní hrou a doprovodem pěvců i výběrem repertoáru atmosféru prodchnutou poezií a něhou.
Později se jeho žákem ve zpěvu stal i bratr farář Adamec, který se svým krásným tenorem s doprovodem pana ředitele výborně ztotožňoval.
Za války, v nejtěžší době, nás dojímala modlitba za vlast, zpívaná na Dvořákovo Largo z Novosvětské symfonie: „Bože náš, prosíme, bys naši chránil vlast, sílil národ náš, Bože náš, Otče náš, vyslyš, zachraň nás.“
Skladatelská činnost F. J. Böhma se v době, kdy ho pamatuji, pohybovala převážně v oblasti duchovně náboženské. Jeho vokální dílo Žalm je zpovědí skladatele. Líčí jeho vnitřní zápas s beznadějí po ztrátě zraku, jeho hledání posily u Boha a po nalezení klidu konečné díkůvzdání. Žalm Böhm věnoval svému příteli J. B. Foerstrovi. Ten v děkovném dopise za dedikaci, která ho, jak říká, vyznamenává, píše: „Všady je v partituře znát odborníka ve větě vokální. Dílo je prožité, nejhlubší dojmy a city jsou tu sneseny, aby oslavily Pána a v pokoře vyznaly to veliké a nevyčerpatelné: ve všem buď vůle Tvá.“
Jako skladatel – slepec měl ohromné potíže s notovým záznamem. V dopise z 1. 12. 1943 píše: „ V Žalmu chci trochu grandiózní závěr a zalezl jsem si v něm do šestnáctihlasého čtyřsboru! K tomu si představte, že zrakový dojem chybí a odborníka na pomoc žádného. Přesto doufám, že do Vánoc skladbu dokončím.“
U příležitosti Böhmových 80. narozenin vyšly „Listy přátel“, v nichž československý farář Jaromír Metyš z Litomyšle mezi jinými o něm napsal: „Chtěl bych vyzvednout jeho statečnost. Nalezl v sobě mohutnou sílu ducha a sloužil životu dál. Na něm se osvědčila velikost a pravdivost slov apoštolových, že lidem milujícím Boha, všechny věci napomáhají k dobrému.“

Ředitel našeho kůru F. J. Böhm zemřel 8.ledna 1967. Na úmrtním oznámení čteme, pro jeho významnou uměleckou osobnost tak výstižné, dva citáty:
Já jsem světlo světa, kdo mne následuje,
nebude chodit v temnostech,
ale bude míti světlo života.
Jan 8,12

Zpívejte Hospodinu píseň novou,
zpívej Hospodinu všechna země.
Žalm 96,1
JOSEF F. BÖHM
Poděkování náboženské obci CČS ve Vysokém Mýtě
Vážené bratrské radě starších náboženské obce CČS, jejímu předsedovi, milému bratru Prokešovi. Duchovnímu správci náboženské obce, milému bratru faráři F. Adamcovi. Všem váženým a milým sestrám a bratřím naší náboženské obce.
Vážení přátelé, sestry a bratři!
Z milosti a vůle Boží dožil jsem se 85. narozenin. Tento pro mne zajisté významný den byl tak zkrášlen Vaší laskavostí, že zůstane povždy s hlubokou vděčností v srdci, co vzácná památka. Vždyť projevili jste tolik srdečné upřímnosti, vyjádřené krásnými a jímavými slovy drahého bratra faráře, kde ocenili jste moji činnost, zhodnotili mé spolupůsobení v Božím domě se všemi Vámi, vedle srdečných přání, provázených květinovými a jinými vzácnými dary, tak že jsem – přiznávám se – pociťoval v sobě, že nejsem toho všeho hoden.
Vážení přátelé, drahé sestry a bratři. Opětuj všem Vám vroucí díky za všechnu Vaši lásku a prosím dobrotivého Otce nebeského, aby všem Vám oplatil přehojnou svou milostí a požehnáním, aby i srdce Vaše obdařil světlem Kristovy lásky Božského Spasitele a Duchem Svatým, abyste ve zdraví těla i ducha i se svými rodinami žili v klidu a pokoji a naplnění hlubokou vírou dále se věrně scházeli v domě Hospodinově, kde Vás bude vždy provázet zaslíbení Božského Spasitele, jehož slova si připomínáme při každé mši svaté a jež k nám volají: „Kdekoliv shromáždí se dva nebo tři ve jménu mém, tam já, tam já jsem uprostřed nich.“ Kéž jsme všichni vždy tak připraveni, aby předrahý Pán náš byl mezi námi a my mohli jeho požehnání a lásku přijímat.
To vše přeji Vám, drahé sestry a bratři, i sobě a svým nejbližším a jsem vždy bratrsky Vám oddaný a vděčně vzpomínající.
Josef F. Böhm
30. 11. 1966 Vysoké Mýto
ANTONÍN DYNTAR
Ze vzpomínek druhého předsedy rady starších
Milí bratři!
Vaše dopisy ze dne 30. m. m. mně doručil bratr farář Beránek a musím se především ohradit proti přílišné chvále mé osoby. Konal jsem, pravda, co jsem mohl, ale zdaleka ne tolik, aby to stálo za zmínku, natož za takový chvalozpěv.
Ty začátky v náboženské obci CČS ve Vysokém Mýtě byly, jako ve většině náboženských obcí, ponuré. Nadšení pro náboženskou revoluci bylo veliké, ale scházely nám organizační schopnosti. Celá agenda se vedla prakticky formou stávajících různých spolků, které ovšem neměly povinnosti k udržování „obce“ jakou byla náboženská obec CČS. Při vší snaze odkoukat vedení agendy od jiných a při dbaní na instrukce z ústředí tápali jsme skutečně v nevědomosti. Také rozsáhlost náboženské obce, sahající a zabírající Českou Třebovou, Ústí nad Orlicí, Brandýs, Choceň a na druhé straně Luži, Nové Hrady až Litomyšl se všemi osadami a vesnicemi v to zahrnutými, stavěla před oči mnoho práce, jež nás naplňovala obavami, jak to vše zdolat.
Prvým předsedou rady starších byl bratr Bedřich Kobylka, hoteliér. Tuto funkci zastával snad dva roky. Já, který jsem bydlel 3 - 4 km za městem, nebyl jsem ve sboru zastoupen. Až teprve ve valném shromáždění, když se bratr Kobylka vzdal své funkce, nevím z jakých důvodů, byl jsem navržen já za předsedu rady starších. Bylo to myslím v letech 1922 - 23. Nebyl jsem činovníkem v žádném mýtském spolku, asi z důvodů, že jsem byl teprve krátkou dobu v Mýtě (od roku 1917) a proto jsem musel spoléhat jen na podporu a zkušenosti obětavých bratří z rady starších. Proto ani nevím, jak a odkud byl získán bratr farář Škoda za faráře v Mýtě. Pamatuji se na něho dobře z návštěv bohoslužeb a nemohl bych mu nic vytýkat. Za to jeho choť byla poněkud více dbalá o příjem, což na zdejší časy a poměry, hodně odměřené, by snad nebylo to nejhorší. Bydlel u bratra Štěničky, bývalého obchodníka, proti hostinci u Tejnorů, ne-li zdarma, tedy jistě za nepatrný poplatek. Po odchodu bratra Škody dozvěděl jsem se, že přestoupil zpět, manželství bylo prý rozloučeno, na nátlak církve římskokatolické prohlášeno za neplatné, ale kde a kdy, nevím.
Vstoupil jsem do rady starších, když byl již ve výpovědi a hlavní mou starostí bylo opatřit nového duchovního. Myslím, že nám radou přispěli z Litomyšle, že v Sebranicích za Litomyšlí je kaplan římskokatolické církve, který projevil ochotu přestoupit do CČS a ujmout se duchovní správy v Mýtě. Mně připadl čestný úkol přestěhovat nového bratra faráře do Mýta. Stalo se tak mým povozem a s pomocí bratra Marčíka jsme úkol splnili. Nový bratr farář Augustin Jonáš měl bohatou knihovnu a podivil jsem se důmyslnému uspořádání. V každé příhradě byly dvě řady knih, přední a zadní. V přední řadě byly knihy povolené římskokatolickou církví, v zadní řadě byly knihy zakázané. Z toho jsem nabyl přesvědčení, že nový farář byl pokrokového smýšlení již dávno. (Byl tenkrát nedostatek duchovních v CČS a stalo se nejednou, že příslušníci z jiných náboženských obcí se ptali, kde jsme, lidově řečeno, sebrali nového faráře? Odpověď byla rovněž lidová: „V Sebranicích“, a to podle pravdy.)
Patriarcha Dr. Farský v Mýtě byl určitě, asi tak v prvých letech 1922 - 24, a měl bohoslužby v starém kostelíku v sadech, který nám obec propůjčila, ale později, na nátlak římské konsistoře, jsme se vzdali dalšího užívání. Tenkrát byl kostelík naplněný do všech koutů. Když bratr Dr. Farský odjížděl, vyprovázelo jej mnoho nadšených příslušníků na zastávku a živě se pamatuji, jak s nimi v restauraci, kde byl nájemcem bratr Kobylka, do příjezdu vlaku rozmlouval a pro každý dotaz měl přiléhavou odpověď a projevoval radost nad množstvím příslušníků. Dále pamatuji návštěvu bratra Dlouhého - Pokorného, který měl bohoslužby před domem bratra Hofmana na náměstí a při nepřehledné účasti veškerého obyvatelstva. Ve starém kostelíku měl bohoslužby katecheta bratr Hradec, přišel odkudsi z Litoměřicka. S jeho jménem se setkávám v Českém zápase, v kalendáři a jinde. Také řídící učitel Václav Lemberk, tuším z Jičína, nám jednou kázal v kostelíku, přičemž neskrytě doznal, že je poprvé v životě na kazatelně. Nevím však, kdo měl tenkrát bohoslužby. Po každé takové návštěvě se přihlášky k CČS hrnuly. Mnohokrát nám posloužil farář Ferdinand Tichý, prvý farář v Radhošti, potom v Chocni, u nás v Hradci Králové a nakonec ve Rtyni u Červeného Kostelce. Snad je už také v penzi a doufejme, že živ a zdráv. Byl strhující řečník. Bratr Jaromír Metyš z Litomyšle naši náboženskou obec mnohokrát navštívil a posloužil nejen bohoslužbami a kázáním, ale i zpěvem se svým sborem.
Byly to chvíle historické a rád na ně vzpomínám. Při bohoslužbách nám hrávali bratr Böhm, původně varhaník v římskokatolickém kostele, který po skončení mše římskokatolické chvátal k nám, aby nám posloužil – zadarmo. Také nám obstarával doprovod bratr Kunc, úředník okresního hejtmanství, rodák z Chotěboře. Nacvičování zpěvu se ujal obětavě Ferdinand Štěpánek, řídící učitel v. v., působil v Polné a vedl také členské matriky.
Nedivte se, že při loučení, při odchodu z Vysokého Mýta, se to neodbylo bez slz. Byla schůzka u Tejnorů.
Vzpomínám ještě na bratry z rady starších, snad dosud žijících. Bratr Rabas, správce okresní stravovny a úředník okresního výboru, bratr Hofman v Chocni, bývalý pokladník pošty a majitel domu na náměstí v Mýtě. Byl jednatelem (tajemníkem) rady starších po bratru Dušánkovi, který se odstěhoval a po letech jsem se s ním sešel v Javornici u Rychnova, kde měl najatou hospodářskou usedlost a později jsem se dozvěděl, že přesídlil do Holic v Čechách. Byl to bystrý funkcionář a ten by právě mohl něco říci o těch začátcích CČS v Mýtě. Snad byste dotazem u náboženské obce v Holicích mohli zjistit, je-li Albín Dušánek, rolník, ještě živ. V Mýtě měl hospodářskou usedlost vedle hostince U lípy, na třídě Českých bratří.
Napsal jsem to trochu neuspořádaně, už mi také tak neslouží zdraví, vždyť 13. 1. dovrším 79 let.
S bratrským pozdravem.
Antonín Dyntar
Kukleny 466
V Kuklenách dne 6. ledna 1960

DUCHOVNÍ SPRÁVCI VE VYSOKÉM MÝTĚ
Š k o d a Maxmilián 8. 3. 1921 – 1. 3. 1922
Do Vysokého Mýta přišel na pozvání rady starších v roce 1921. Po odchodu přestoupil zpět k církvi římskokatolické.
J o n á š Augustin 1. 3. 1922 – 10. 1. 1934
Narozen 2. 8. 1879 v Brtnici na Jihlavsku. Po maturitě roku 1899 vstoupil do semináře v Hradci Králové. Roku 1903 byl biskupem Doubravou vysvěcen na kněze a ustanoven kooperátorem v Rané u Hlinska. Odtud byl přeložen do Litomyšle a poté do Hlinska, kde působil jako kaplan. V Hlinsku sloužil kaplan Jonáš po roce 1918 jako první kněz mši svatou v českém jazyce. Po devíti letech působení v Hlinsku byl přeložen jako administrátor do Krouné u Hlinska a nedlouho poté do Sebranic. Prostřednictvím československého faráře J. Metyše z Litomyšle navázal styky s náboženskou obcí Církve československé ve Vysokém Mýtě, kde roku 1922 nastoupil jako duchovní správce. Zemřel 12. 1. 1934.
K o ř í n e k Josef 1. 9. 1933 – 1. 2. 1934
D o l e ž e l Alois 1. 2. 1934 – 31. 8. 1951
Narozen v roce 1883. Po vysvěcení roku 1908 působil 17 let jako římskokatolický kaplan. Od roku 1925 byl ustanoven farářem Církve československé v Držkově, odkud odešel po osmi letech do Vysokého Mýta. Zde působil až do roku 1951 a velkou měrou se zasloužil o vybudování Husova sboru. Jako důchodce se přestěhoval do Libáně, kde v roce 1963 zemřel.
A d a m e c František 1. 9. 1951 – 24. 6. 1998
Narozen v Kolíně v roce 1916.